Syn pána zla - 57. kapitola

Alecto zamyšleně míchal lektvar. Když už přemýšlel o Severovi, dlouho se s mistrem lektvarů neviděl. Bylo mu to opravdu líto. Hlavně, když si vzpomněl, jak hrozně se k Severovi choval. Styděl se za to. Musel s ním mluvit, nebylo zbytí.

Profesor Alecta zamyšleně sledoval. Snad se mu splní jeho velký sen a on se setká s největším mistrem lektvarů.

Alecto se hrozně moc těšil, až se setká opět s Ginny. Tak dlouho se neviděli a jemu se moc stýskalo. Ale taky se bál, že by se mohlo něco z toho jeho snu vyplnit. Co když se Ginny dá dohromady s někým jiným??

Když konečně dokončili všichni své lektvary, vydali se do jejich ložnice. Alecto zapadl do koupelny a „rochnil" se ve vaně asi hodinu. Byl by tam déle, jen kdyby ho nevyháněli ostatní kluci s tím, že je horší než nějaká holka.

S provokativním úsměvem prošel kolem jeho rozčílených spolubydlících a jen tak mimochodem pronesl:

„Absolutně nechápu, proč se vztekáte."

Jerry po něm vrhl zlý pohled a se slovy:

„Počkej, já ti to jednou vrátím," zapadl do koupelny.

Alecto se uvelebil v posteli a přemýšlel. Za hodinu jen slyšel:

„Sakra, Jerry, nechceš vypadnout?"

Alecto se začal smát. Tohle ho totiž fakt pobavilo. Za chvíli slyšel něco, co ho úplně dorazilo.

„Absolutně nechápu, proč se vztekáte."

Alecto ráno vyběhl z postele a rychle se převlékl. Z pokoje vyrazil šílenou rychlostí, vběhl do kuchyňky, vzal si jedno jablko a pokračoval v běhu do ředitelovy pracovny.

„Nezbláznil se náhodou?" poznamenal Jerry, aniž by vzhlédl od ranních novin.

„Nemyslím si, jen běžel za ředitelem. Je to taky jediná cesta, kterou už zná nazpaměť," zasmál se Ted.

„Nemají dnes přijet ti jeho přátelé a přítelkyně?" ozval se jen tak čirou náhodou Jean.

„Hm... víš, že asi ano?" Jerry poprvé vzhlédl od jeho novin.

„Zajímalo by mě, jestli se s námi bude bavit i nadále, když tady budou jeho přátelé, kteří se s ním znají daleko lépe, než my."

Alecto doběhl do ředitelny, kde k jeho ohromení už byli jeho dva nejlepší přátelé i Ginny.

„Alecto!" vykřikla Ginny a vrhla se svému příteli do náručí. Alecto se usmíval a objímal Ginny, která se od něj po chvíli odtáhla a dívala se mu do očí.

Alecto se pousmál a Ginny políbil. Nejdříve jemně, potom vášnivěji.

Ginny se usmívala, když se od sebe odtáhli. V tu chvíli k nim přistoupili Ron s Hermionou a postupně Alecta objali a Alecto samozřejmě objal je.

„Tak, doufám, že už jste se dostatečně přivítali a začneme se zkouškami."

Alecto si jen povzdechl a objal Ginny kolem ramen.

„Držím vám palce, snažte se," kývl Alecto na Hermionu, Rona i Ginny. Ředitel se na Alecta pousmál.

„Tak, dejme se do toho. Alecto, přijď tady tak za hodinu a půl," Alecto jen přikývl, jakože rozumí. Ještě jednou políbil Ginny, objal Hermionu a potřásl Ronovi rukou.

„Alecto, počkej ještě chvíli. Měl by ses začít doučovat předměty, které jsi zatím zameškal. To znamená černou magii, bílou magii, a tak dále."

Alecto jen přikývl, otočil se a konečně odešel.

Celou hodinu se potuloval po hradě a další půlhodinu hledal cestu do ředitelny.

Ginny jen vyděšeně zírala na testové otázky. Tohle opravdu nečekala! Nikdy ji nenapadlo, že by otázky na přijímacím pohovoru mohly být tak... složité.

Hermiona zírala šokovaně na dotazy, nikdy nic takového nečekala. Takové těžké otázky, kam se asi bude hrabat NKÚ?!?

Ron se jen usmíval. Takové lehké otázky nečekal. Bylo to jako z běžného života. Kouzelnického života.

Ron, Hermiona i Ginny seděli tichoučce v ředitelně a čekali. Čekali na Alecta.

Alecto vešel přesně o deset minut později do ředitelny.

„No, konečně už jdeš," zavrčel Ron.

„Co je zas? Vždyť jsem tu přesně o hodinu a půl později, jak jste mi řekl, pane řediteli, ne?!??" Alecto se obrátil na ředitele. Ten se jen pousmál.

„Ano, Alecto. Jsi tady přesně," ujistil ho.

„Posaď se, ať můžeme začít."

Po tom, co se Alecto usadil, ředitel začal.

„Tak, mám tady výsledky. No, co víc dodat? Podívejte se sami," podal Ronovi, Hermioně i Ginny jejich výsledky.

Alecto jen nervózně zíral na své přátele, kteří pročítali jejich výsledky.

Hermiona dočetla, stejně tak jako Ron. Oba vypadali nadšeně, evidentně byli přijatí.

Ginny, ta jen zírala na pergamen.

„Ginny? Jak jsi dopadla?" Ginny se na Alecta jen smutně pousmála.

„Nebyla jsem přijata. Ale to nevadí-" Alecto chytil Ginny za ruku.

„Já, jestli chceš, tak můžu... můžu se vrátit-" Ginny ho ale přerušila.

„Nikdy! Ať tě to ani nenapadne! Nechci, abys kvůli mně nechal takové skvělé školy, jako je tahle. Mimochodem, stejně si myslím, že to našemu vztahu jen prospěje. Bude to taková naše zkouška, co myslíš?"

Alecto se na Ginny díval.

„Já si, Ginn, nemyslím, že potřebujeme něco zkoušet. Proč si to myslíš?"

„Proč si to myslím? Protože tím se prokáže, jak silná naše láska je. Chci, abys tady zůstal. Navíc, Ron i Hermiona jsou evidentně přijati, tak si to tady užijete. Já-"

Alecto Ginny objal. Tolik ho to mrzelo. Strašně se těšil, až spolu budou tady, všichni dohromady.

Ginny se mu rozvzlykala v náručí. Alecto zvedl oči k ředitelovi.

„Pane profesore, já odcházím s Ginny," ředitel ztuhl. Moc dobře si vzpomínal na jednu návštěvu, která mu kladla na vědomí, že toho kluka musí za každou cenu udržet ve škole. V této škole. Byl si jistý, že by ho potom vyhodili a on by neměl, co dělat. Tenhle řád ho totiž docela utlačoval, neboť měl v této zemi hodně kontaktů. Nebyl tedy problém přijít rychle o práci.

„S-S tímhle by se určitě dalo něco udělat. Možná... obejdeme trochu pravidel a slečnu přijmeme, co vy na to?" ředitel hledal všechna možná řešení a tohle se mu zdálo nejpřijatelnější.

Ron s Hermionou začali nadšeně kývat, Ginny se váhavě podívala na Alecta, který vypadal docela zamyšleně.

„Proč tak najednou? Předtím jste ji nechtěl přijmout a teď jste tak rychle otočil... co se děje?"

Ředitel se na Alecta díval. Pousmál se.

„Nic, Alecto, co by se mělo dít?" Alecto poznal, že mu ředitel lže.

„Pane řediteli, já tady končím. Odcházím. Nestojím o to, abyste měl kvůli Ginny nějaké problémy. Nechci mít na svědomí vaše místo. Ginny? Jdeme. Vy se, kamarádi, zařiďte podle sebe."

Alecto vstal a odcházel.

„Pokud nechceš mít na svědomí mé místo, tak tady zůstaneš. Mé místo totiž víceméně závisí na tobě a tvém rozhodnutí."

Alecto ztuhl.

„Cože?!?"

„Slyšel jsi někdy o řádu Bílých kouzelníků?"

Alecto na něj zíral jako na nějakého blázna.

„No, neříkejte mi, že jste jeho členem."

„Ne, to nejsem, jen... evidentně jsi o něm už slyšel," zašeptal.

„Ano, de facto jsem se s ním už dostal do kontaktu," zamračil se Alecto.

„Opravdu? O tom se mi nezmínili... co se stalo?"

Alecto se zamračil ještě více.

„Unesli mě i Ginny, stejně tak, jako mého nejstaršího bratra Thomase," ředitel právě usrkával jablečný džus z jeho poháru. Jakmile uslyšel Alectovo prohlášení, vyprskl džus a tak trochu prskl na Rona i Ginny, kteří seděli vedle sebe. Alecto si totiž taky nenápadně sedl.

„Věc se má tak. Potřebuju, abys tady zůstal, protože mi ten řád tak trochu vyhrožuje. Pokud tě tady neudržím, úplně mě zdiskreditují. A to v jejich případě opravdu není problém."

Alecto na něj šokovaně pohlédl.

„Oni... oni vás vydírají?" ředitel jen přikývl.

„Alecto, prosím tě... ne, já tě žádám, abys tady zůstal."

Alectovi přišlo toho muže líto. Nechtěl, aby kvůli němu ještě někdo trpěl.

„Tak dobrá, ale chtěl bych, abyste mě informoval o tom, co se tady děje... o tom, co se tady opravdu děje."

„Dobře, v tom by nemusel být problém. Miranda je tady zástupce ředitele, to víš. Je hlavní vedoucí toho jejich řádu, to taky víš. Ale to, co nevíš, je to, že má neomezené pravomoce. Mohla by tě klidně i zabít a nikdo by ani neotevřel pusu. Nechci tě děsit nebo něco podobného, ale pro ni je velice výhodné, mít nejmladšího syna Pána zla ve škole, tím si buď jistý. Alecto, musíš si dávat pozor. Hodně profesorů v této škole je na straně Mirandy a budou se tě pokoušet ztrapnit. Chci, abys byl opravdu ostražitý. Ty i tví přátelé," díval se na ostatní děti.

„Dáme si pozor. Kdyby se něco dělo, tak... řekněte nám to, ano?" ředitel jen přikývl.

„Alecto, děkuji ti. Abych pravdu řekl, kdybych ztratil tuhle práci, neměl bych kam jít. Můj život je tahle škola. Vždy jsem chtěl dohlížet na výchovu dětí, a když se mi to povedlo, tak se tady objevili tihle ti... začali mi vyhrožovat tím, že mi to tady zavřou, pokud nebudu... plnit jejich příkazy a plány. Je mi to opravdu líto, že jsem tě dostal kvůli sobě do takovéto situace, ze které není moc východisek, ale..."

„To je v pořádku, profesore. Hlavně je nejdůležitější to, že tady jsou ještě kluci od nás z ložnice a ostatní, se kterými jsem se seznámil... Ale... když o tom tak přemýšlím..." Alecto se otočil na Rona, Hermionu a Ginny.

„Chci, abyste odsud odešli. Dřív, než se tahle loď potopí. Hlavně ty, Ginny. Kdyby ti ublížili, nepřežil bych to. Žádám tě o to, abys odešla. Prosím, kvůli nám, našemu vztahu. Jak jsi sama řekla, prospěje nám to... Nechci, aby se ti něco stalo, opravdu... A pokud bys tady chtěla mermomocí zůstat, tak... museli bychom se rozejít a to opravdu nechci... protože... miluju tě a opravdu bych nemohl být s tebou, kdybych věděl, že tě má přítomnost ohrožuje."

Ginny na něj jen zírala, ale pak váhavě přikývla.

„Odejdu, ale slib mi, že si budeme psát, že budeme i nadále spolu..."

„Budeme spolu, to ti přísahám," jemně se pousmál.

„Rone? Hermiono? Počítám, že půjdete s Ginny."

Ron s Hermionou se ale zamračili.

„My tady zůstaneme, kamaráde. Nenecháme tě v tom samotného."
Alecto jen vzdychl.

„Nemůžu vás nutit, abyste odešli, ale bylo by to asi lepší."

Ron i Hermiona prostě zavrtěli hlavou.

„Neodejdeme," zamítla jeho přání Hermiona.

„Tak dobrá, jak myslíte..." Alecto pohlédl na ředitele.

„No, já jdu..." Ginny se zvedla, v jejích očích byly slzy. Alecto Ginny objal a ta se mu schoulila v náručí.

„Mám o tebe strach, Alecto, nechci tě ztratit."

„Neboj se, neztratíš mě. Ještě mám s tím zatraceným řádem nevyřízené účty za mě, za Thomase a i za tebe. Až se tady tahle situace vrátí tam, kde má být, to znamená do normálu, tak se vrátíme, všichni a možná i někdo navíc," zasmál se a políbil ji nejprve do vlasů, potom i na rty.

Když se rozloučili i Ron s Hermionou a Ginny odešla, Alecto se jen pousmál.

„Bude legrace, cítím to v kostech."

„Jo, našel jsi nějakého nového protivníka, co? Nejdřív jsi se pachtil s tvým otcem a teď tady máš tu Mirandu?"

Alecto s šibalským úsměvem jen přikývl.

„Amanda, teda Miranda ještě uvidí, s kým má tu čest. Naše trio, možná nás bude ještě víc, tady ještě není známé, ale to se brzo změní."